Jestli pak si někdo ze současného vedení klubu vzpomněl při svém rozhodování a při své činnosti na ty „chasníky“, kteří vysázeli ze své kapsy v té době nemalé částky, aby klub mohl fungovat. Jestli pak si někdo z vše jmenovaných vzpomněl na celou tu řadu dobrovolných funkcionářů a hráčů, kteří obětovali velký kus svého života k tomu, aby klub fungoval, tak jak si představovali. Jestli pak si někdo vzpomněl na to množství žáčků, dorostenců, kteří by za žlutomodré položili třeba i život. Jestli pak si někdo vzpoměl na ty stovky fanoušků, kteří s klubem žili a dýchali v každém čase. V tom dobrém i v tom zlém.

To jsou otázky, které se mi honí hlavou, když čtu dneska ty smutné řádky o současné situaci Chmelu Blšany. A nejen ty. Vzpomínky na doby, kdy jsem tiskl plakáty na zápasy, zajišťoval výrobu klubových šál, zachraňoval nahrávku klubové hymny, psal reportáže do klubových webovek, učastnil se tiskových konferencí po zápasech. Kdy jsme se synem (a později s vnukem) probubnovali spoustu zápasů ve „žlutém sektoru“, malovali s celou rodinou transparenty na plot hlediště. Vedl jsem web s názvem „Severní chmelová záře“ s podtitulkem „Moje Blšany“ (už tehdy anoncoval jakousi virtualitu klubu) Největší fotogalerie Blšan na netu, kterou editoval a fotil můj syn Václav, dlouho fungovala jako „Blšánky“. Byly to hektické, ale pěkné časy a věřil jsem, že moje práce má smysl. 

Nyní o tom již začínám pochybovat. Byl to asi marný boj Dona Quijota, proti větrným mlýnům. Boj s kopím a štítem, na kterém byla jen naivní čistota fotbalu, proti mocným větrům finančních mlýnů. V současné době se točí takové mlýny jen okolo peněz. Nejlépe peněz do vlastních  kapes. Zákulisí je silnější než ta jedenáctka na hřišti a provázky se tahají nepředvídatelným směrem. Je zbytečné se trápit hledáním odpovědi na otázku „Kdo za to může?“ Nenajde se odpověď a jen snad ve svědomí těch, kteří se na neslavném konci klubu podepsali, se musí objevit špinavá skvrna, která nenechá svého majitele dobře spát a v klidu si obhajovat svá rozhodnutí.

Přiznám se, že skoro lituji, že jsem nežil v čtyřicátých letech minulého století. V době opravdové lásky ke klubu a klubových „srdcařů“ bez nepřiměřených finančních požadavků.  Pták Fénix se již z popela nezvedne. Osiří tribuny, oslepnou reflektory a nad prázdným trávníkem se budou prohánět jen vzpomínky. Vzpomínky na kluky z hostince  „U Kováře“, na jejich žluté drezy. Na všechna ta slavná jmená, která je také oblékala. Na lidi ,kteří s touto barvou spojili svá srdce,

Loučím se s klubem, ale ne tak jako při posledním rozloučení, s věnci a pohřebním pochodem, ale s nadějí, že snad ještě třeba někdo někde v sobě oživí tu sílu a energii a ve jménu našich předků dokáže přivést mužstvo na hřiště krajské 1.A třídy a nebo třeba i okresní třídy čtvrté. Slibuji, že budu mezi fanoušky v hledišti. 

Děkuji všem, kteří si na mne vzpoměli ve svých malých „nekrolozích“. Zejména panu Jaroslavu Tošnrovi, kterého si velice vážím a i pražským klukům, z vedení klubového webu. Nashledanou v lepších časech…

GO,GO, Blšany !

Jaromír Hykl

fanoušek z Vroutku